Josef Špidla sesbíral a vydal pověsti vyškovského regionu

Ilustrační foto
Autor: Wikimedia Commons, Pernak

Pověsti a příběhy z vyškovského kraje se dočkaly souborného vydání. Zdejší legendy sesbíral a převyprávěl bývalý učitel a novinář Josef Špidla a vydal je jako svou v pořadí již sedmou knihu. Je doplněna bohatými ilustracemi brněnského výtvarníka Petra Modlitby a jednotlivé příběhy doplňují vysvětlující poznámky. Kniha bude slavnostně uvedena 3. prosince v Knihovně Karla Dvořáčka (pozn. red.: slavnostní křest knihy byl z důvodu prodiepidemických nařízení zrušen) a jejímu autorovi jsme při této příležitosti položili několik otázek.

Jak vás napadlo sbírat právě místní pověsti?

Myšlenka vydat pověsti Vyškovska souborně ve mně doutnala více než třicet let. Do redakce Vyškovských novin, kde jsem dříve pracoval, nosili čtenáři různé historky, příběhy, pověsti na zažloutlých papírech, vskutku archivního charakteru. Pak nově vznikající mikroregiony vyvíjely záslužnou činnost zviditelňování svého okolí, včetně zveřejňování místních pověstí. A tak jsem si řekl, že je škoda nevydat pověsti z Vyškovska souborně. Seznam veškeré literatury uvádím na konci knihy.

Kolik pověstí jste shromáždil?

Podařilo se mi nashromáždit na sto třicet pověstí, z nichž jsem vybral stovku nejkrásnějších, převyprávěl je a doplnil poznámkami, které jsou mnohdy zajímavější než pověst sama.

Našel jste něco, co vás obzvlášť překvapilo, o čem jste do té doby nevěděl?

Překvapení bylo mnoho. Ale jedno je mi přece jen vnitřně bližší. Pocházím z Chvalkovic na Hané a jako dítko jsem krátký čas ministroval v místním svatostánku zasvěceném svatému Ferdinandovi. Jako velmi citově založené a vnímavé dítě jsem často pozoroval oltářní obraz, na kterém je zobrazen rytíř ve zbroji uprostřed válečné vřavy. V dětské naivitě jsem tehdy záviděl spolužákům z okolních vsí, jejichž kostely byly zasvěceny podle mě těm pravým mučedníkům (v Ivanovicích svatému Ondřeji, v Orlovicích svatému Václavu, v Drnovicích svatému Vavřinci). Jen my ve Chvalkovicích musíme mít jakéhosi hrdlořeza. A pointa: Teprve v ivanovické kronice jsem se dočetl, proč je kostel zasvěcen právě svatému Ferdinandovi. Dočtete se o tom v pověsti „Kterak Chvalkovice na Hané ke kostelu přišly“.

Jakého území přesně se pověsti týkají?

Okres Vyškov patří k nejmenším v republice, ale po geopolitické stránce je jeden z nejvýznamnějších, je také nesmírně pestrý a rozmanitý i po stránce krajiny: na severu Drahanská vrchovina přecházející v Moravský kras, na východě Litenčické vrchy, Orlovická vrchovina, jih lemuje významný Ždánický les protkaný starými kupeckými stezkami… Ať zamíříte kterýmkoli směrem, přijdete si na své.

Jsou v něčem zdejší legendy specifické?

Rozhodně. Vždyť zde stával hrad Miloty z Dědic, velitele železné jízdy Přemysla Otakara II. v Pustiměři založil strýc Karla IV. olomoucký biskup Jan VII. legendární klášter Ad Infantiam Salvatoris et beatae Mariae (Dětství Spasitele a blahoslavené Marie), jediný ženský benediktinský klášter v našich zemích… A tak bychom mohli pokračovat. Ostatně čtenář knihy na to přijde sám…

Kterou pověst máte vy osobně nejraději?

Těžko říct, od dětství miluji pověsti. Někdo může namítnout, že je to žánr pohybující se od pohádky až k historické povídce… Proč ne? Vždycky zde najdete nějaké moudro, nějaké poučení, nějakou moralitku – tomu jsem se nevyhnul ani já. To všechno k pověstem patří.

Knihu jste věnoval Ervínu Černému Křetínskému. Proč zrovna jemu?

S prof. MUDr. Ervínem Černým jsem se seznámil v Podomí, kam z Prahy každý rok jezdil na prázdniny. Během 30 let svého bádání nalezl na katastru okresů Vyškov – Blansko – Prostějov na 62 zaniklých vsí, zakreslil je do map a popsal. Byl to nesmírně skromný a vzácný člověk, určitě jeden z nejvzácnějších, které jsem kdy poznal. Letos je tomu právě 20 let, kdy zemřel na následky nešťastné autonehody. Jsem rád, že jsem knihu stihl právě k tomuto výročí.

Článek byl převzat z Vyškovského zpravodaje se souhlasem vydavatele.