Připomeňme si nedožité jubileum ředitele vyškovského muzea Františka Jordána

Ilustrační foto
Autor: Muzeum Vyškovska, p. o.

Ve čtvrtek 22. září by PhDr. František Jordán, dlouholetý ředitel vyškovského muzea, oslavoval s přáteli významné životní jubileum – osmdesátiny! Bohužel to nebude možné, před 9 lety nás předčasně opustil. Připomeňme si tedy alespoň tuto významnou osobnost našeho města i regionu krátkou vzpomínkou.

Perná školní léta syna učitele

František Jordán se narodil 22. 9. 1936 v Žeroticích na Znojemsku do učitelské rodiny. Tím byl tak trochu i předurčen jeho osud. Přísný pan řídící učitel by nestrpěl laxní přístup k učení.

U malého Františka to sice nebylo vůbec zapotřebí, přesto otec-učitel neváhal i pro drobný prohřešek uplatnit exemplárně na synkovi tehdy běžný výchovný prostředek – rákosku, aby bylo všem 60 spolužákům (tolik dětí bývalo na venkovských malotřídkách docela běžně) nade vší pochybnost jasné, že neposlušnost či lenost bude nekompromisně potrestána. Stěžovat si rodičům? Takovou pošetilost by nikdo neudělal. To by byl teprve doma mazec!

Nesnadná léta studií ve složité válečné době

Leč do poklidného rodinného života zasáhla válka. A Jordánovi byli v r. 1943 okupačními úřady doslova vyštváni z pohraniční obce; útočiště nalezli v Třebenicích nedaleko Třebíče. Tam také František ukončil ZŠ a dle očekávání nastoupil na státní reálné gymnázium v okresním městě.

To však v následujícím roce po tzv. vítězném únoru bylo zrušeno, a tak byl mladý student vrácen na základní (tehdy ovšem označovanou jako střední) školu, aby se za další 3 roky do třebíčského gymnázia vrátil – to se však mezitím proměnilo na Jedenáctiletou střední školu.

Po maturitě (1954) byl přijat na brněnskou filozofickou fakultu, kde si zvolil kombinaci latina-dějepis, a to samozřejmě učitelský směr. Po 5letém studiu ho však zlákala muzejní práce; na 6 let se stal ředitelem Muzea v Bučovicích.

Ve třiceti spojil svou profesní dráhu s vyškovským muzeem

Od r. 1966 vykonával tutéž funkci ve Vyškově, a to neuvěřitelných 36 let! Mladým lidem dnes (díky Bohu!) na tom nebude nic divného, pamětníci si však snadno představí, jak se řediteli, který nebyl členem žádné, tím méně jediné vládnoucí státostrany, mohlo asi dařit.

Navíc stěží skrývajícímu katolické vyznání, k němuž byl rodiči od dětství veden. Ten věčný a nerovný boj s tupou a nebetyčně omezenou totalitní ideologií okresního formátu! Lépe nevzpomínat.

Veřejností však byl vedle svých rozsáhlých znalostí oblíben a ctěn i pro své laskavé a nesmírně skromné vystupování. Dodejme jen, že v r. 1968 úspěšně obhájil disertační práci, a dosáhl tak doktorátu; nedlouho před tím ukončil i postgraduální studium muzeologie.

Osobnost Františka Jordána do muzea lákala mnohé

V témže vzpomínaném roce politického uvolnění připravil dr. Jordán nezapomenutelnou výstavu k 100. výročí narození – bez jakékoli pochybnosti – nejvýznamnějšímu rodáku tohoto regionu, světoznámému orientalistovi Aloisi Musilovi. Jeho odkaz systematicky rozvíjel; byl za to poctěn čestným členství v Akademické společnosti Aloise Musila.

Snad tato jeho aktivita mě již tehdy přivedla do muzea, abych se dověděl více o autorovi, jehož romány jsem vedle Foglara, Setona či Maye jako kluk doslova hltal! Pan ředitel se stal mým neoficiálním učitelem regionální historie. Zřejmě od něj jsem poprvé slyšel jméno rovněž zapovězeného spisovatele Karla Dvořáčka.

František Jordán, Vyškovský zpravodaj

Muzeum jsem navštěvoval pravidelně jako student i později jako mladý učitel, vždyť se zde konala spousta výstav a přednášek, a tam bylo možné dovědět se v kuloárech leccos zajímavého, scházela se zde totiž převážně nekomunistická společnost.

Díky panu řediteli jsem měl možnost seznámit se s mnoha tehdy ještě žijícími osobnostmi, které pracovaly v Muzejní radě nebo jen tak přicházely a přinášely sem různé drobné dary ze svých rodinných archivů.

Odkaz pana ředitele zůstává v jeho spisech

Po pádu bolševického režimu jsme se jako kolegové – ředitelé příspěvkových organizací – potkávali ještě častěji a náš vztah přerostl v přátelství. Připadá mi to jako včera, kdy jsme připravovali s jeho pozdějším nástupcem v ředitelské funkci dr. Františkem Korvasem článek k jeho šedesátinám do Vyškovských novin.

Čas uběhl jako ta příslovečná voda a nám zůstávají jen vzpomínky na vzácného člověka. Zbylo po něm množství odborných článků a také pečlivě zpracovaná bibliografie vyškovského okresu, bez níž se neobejde žádný zájemce o místní historii; v knihovně s ní pracujeme často.

A to je ta nejkrásnější připomínka člověka, jenž toho tolik vykonal pro svůj region, slouží-li jeho práce ostatním lidem ještě dlouho po jeho smrti.

Článek byl převzat z Vyškovského zpravodaje se souhlasem vydavatele. Titulky mezi odstavci jsou redakční.