Kněz, politik a spisovatel: od smrti Bohumíra Bunži uběhlo 70 let

Ilustrační foto
Autor: Jindřich Holíček

Katolická církev ho dnes považuje za mučedníka, protože  v době komunistických procesů  v padesátých letech minulého století trpěl a nakonec i umřel  v souvislosti s výkonem kněžské služby. Bohumír Bunža se však  o naplňování křesťanských ideálů snažil celý svůj život.

Po celou dobu svého života ve Vyškově se páter Bohumír Bunža věnoval nejen duchovním, ale také veřejným aktivitám. Po vzniku samostatného Československa se začal angažovat v městské samosprávě, nejprve jako člen prvního okresního národního výboru, po několik volebních období také jako náměstek starosty. Při jednáních zastupitelstva byl známý svým klidným a trpělivým přístupem, díky kterému dopomáhal k vyřešení složitých či sporných otázek.

Zajímal se rovněž o kulturu a historii vyškovského regionu, byl členem Měšťanského muzejního spolku Vyškov. Do knižní podoby zpracoval osudy místních řemeslníků a habánských hrnčířů i tehdy nový pohled na náboženskou sektu lulečských bratří.

Silné sociální cítění a soucit s opuštěnými, starými a chudými lidmi u něj vedl k myšlence založit ve Vyškově Charitu, skrze kterou by potřebným lidem zajistil lékařskou péči. Pro tento účel povolal do Vyškova řeholnice z Kongregace sester Těšitelek Božského Srdce Ježíšova z Rajhradu a blízko kapucínského kostela pro ně nechal zřídit malý klášter s kaplí.

V období druhé světové války projevil odvahu a vzdor okupační diktatuře, když odmítl sloužit bohoslužbu v němčině. „Mše svatá je latinská a je stejná pro všechny,“ prohlásil tehdy.  Po skončení války odešel z politického života a věnoval se obnově válkou zničeného kostela Nanebevzetí Panny Marie.

Během svého života zastával Bunža řadu významných církevních funkcí: byl předsedou Jednoty katolického duchovenstva olomoucké arcidiecéze, čestným kanovníkem Kolegiátní kapituly u svatého Mořice v Kroměříži nebo arciknězem v Prostějově. Byl také členem výboru Kněžské nemocniční pokladny (KNP) v Přerově, což se mu pravděpodobně stalo osudným.

Kněžská nemocniční pokladna vznikla v roce 1924 jako systém pojištění, který umožnil starým či nemocným kněžím získat lékařskou péči. V roce 1948 byla její činnost komunistickou vládou striktně zakázána, spolu s prosazením zákona o celonárodním pojištění. Vynucená likvidace majetku pokladny posloužila komunistickým vyšetřovatelům  k vyvolání vykonstruovaného procesu, ve kterém byli všichni členové správního výboru KNP zatčeni a souzeni za zpronevěru finančních prostředků.

K zatčení Bohumíra Bunži došlo 11. října 1949 v Kroměříži, kde se účastnil schůze Jednoty katolického duchovenstva. K výslechům byl převezen prvně do Olomouce, později do Prahy na Pankrác. Soudní proces, ve kterém bylo odsouzeno deset kněží, proběhl 18. ledna 1951. Tohoto dne se děkan Bunža již nedožil. Zemřel rok po svém zatčení, 17. října 1950 ve věku 73 let, ve vězeňské nemocnici na Pankráci na následky tvrdých nočních výslechů.  

Úřední zpráva, jež přišla na Národní výbor ve Vyškově, uváděla jako údajnou příčinu smrti rakovinu močového měchýře. Z pitevního protokolu je však zřejmé, že zemřel v důsledku otoku mozku a plic způsobených zřejmě následkem vyčerpání a podvýživy. Alarmující je také zaznamenaná zlomenina krčního obratle, k níž pravděpodobně došlo hrubým zacházením při vyšetřování či pádem.

Páter Bunža byl pohřben v hromadném hrobě v Praze–Ďáblicích. Jeho symbolický hrob se nalézá na hřbitově ve Vyškově, kde je možné si kdykoliv připomenout jeho zdejší působení a uctít jeho památku. V roce 2001 získal Bohumír Bunža in memoriam Cenu starosty města Vyškova. V roce 2019 po něm bylo pojmenováno nové komunitní centrum ve Vyškově vybudované
 v místě bývalé římskokatolické fary.

Článek byl převzat z Vyškovského zpravodaje se souhlasem vydavatele. Titulky jsou redakční. Obrázek je ilustrační.